Nikolaj Erdman: Sebevrah
Sebevrah: "Malý hrdina" Semjon Semjonovič Podsekalnikov je obyčejný, dokonale "loajální" člověk: nikdy nic nedělal proti revoluci, tím méně pro ni. Nechce nic jiného než žít si v klidu. Jenomže klid je právě to, co zjitřený čas postrádá a neskýtá. Člověk nemůže uniknout své době. Může se programově neangažovat, ale stejně nese na svých bedrech část společného historického břemene. Tento rozpor není vlastním dramatickým jádrem hry, je pouze jeho východiskem: zoufalý ze svého postavení nechá si Podsekalnikov vsugerovat myšlenku na sebevraždu a hazardní hra s touto hrozbou se stane záminkou k rozpoutání bizarní kampaně různých kverulantů, nespokojenců, degradovaných a deklasovaných živlů, které se vydávají za mluvčí různých společenských skupin a chtějí nešťastníkova činu využít k různým protispolečenským cílům. V tomto procesu se vyjevuje dvojznačnost autorova vidění: vlastní kampaň má charakter groteskní satirické promenády, kvantitativně vršící různé společenské neřesti, poruchy a deformace; příběh Podsekalnikův však dostává rozměr existenciálně tragikomický - pod maskou adepta sebevraždy se stále silněji ozývá hlas lidské přirozenosti, lpějící na životě navzdory všem útočným projevům ideologického nihilismu, který snesl tolik argumentů pro opak.
NASTĚNKU CHCI ZA ŽENU
Mrazík - netřeba k tomu názvu víc dodávat. O co známější jsou dialogy a vtipné repliky postav této pohádky, o to méně známé je jméno jejich autora. Byl jím NIKOLAJ ERDMAN (1900-1970), dramatik, kolem kterého se rozpoutal velký politický skandál, autor, z jehož pera vzešla snad nejostřejší (a později zakázaná) antisovětská satira 20. let minulého století: Sebevrah. Ze Sebevraha se stala divadelní aféra, z Erdmana divadelní legenda. Nikolaj Erdman se narodil roku 1900 v Moskvě, otec i matka byli poruštění pobaltští Němci. Literární nadání projevoval od malička: psal verše, později se umělecky hlásil k poetice imažinistů, ruských básníků, kteří konstrukcemi složitých básnických obrazů usilovali o maximálně sugestivní účinek poezie. Po návratu z vojenské služby na počátku dvacátých let navázal Erdman spolupráci s Divadlem Vsevoloda Mejercholda, světově proslulého mistra ruské meziválečné divadelní avantgardy. V tomto divadle proběhla také roku 1925 premiéra Erdmanovy první hry Mandát, satirické frašky tropící si legraci z přebujelé byrokracie a mnoha dalších nešvarů tehdejší sovětské společnosti. Inscenace se stala největší událostí divadelní sezóny. Hned po prvním představení se z mladého duchaplného autora stal známý dramatik (Gorkij ho dokonce pozval k sobě na Capri). V radostné euforii vyzval Mejerchold sotva pětadvacetiletého Erdmana, aby napsal pro jeho divadlo další kus. Úspěchem povzbuzený mladík se s chutí pustil do práce a zanedlouho byl na světě Sebevrah (1928). Jeho inscenace však byla hlavním repertoárovým výborem zakázána. Repliky ústředního hrdiny Podsekalnikova, bezvýznamného sovětského človíčka, který si nechal vsugerovat myšlenku na sebevraždu, vyznívaly jako ostrý protest proti tlaku doby a rozhodně nepůsobily v tehdejší atmosféře upevňování ideologické moci dobrým dojmem: "Proboha, neberte nám poslední prostředky k existenci, nechte nás říkat, že se nám žije těžko. Aspoň takhle šeptem, těžko se žije. Soudruzi, prosím vás jménem miliónů lidí. Nechte nám právo šeptat! Ve hřmotu výstavby to stejně neuslyšíte. Ujišťuji vás. Celý život žijeme šeptem." Text Sebevraha přežil v ilegalitě více než šest desetiletí, četl se polohlasně v komunálních bytech a jen opravdoví odvážlivci uchovávali jeho strojopisné kopie na půdách svých dač. Ačkoli byl v mnoha jazycích hrán po celém světě, v SSSR byl poprvé publikován až za pere strojky. Ruku v ruce s narůstajícími represemi 30. let cenzura začala odstraňovat politicky urážlivé pasáže i z Erdmanova Mandátu a roku 1933 byla inscenace stažena z repertoáru.
STALINOVY BAJKY
Byla to jedna z mnoha Erdmanových satirických bajek, kvůli které přetekl pohár Stalinovy trpělivosti. Je známo, že Stalin si po oficiálních oslavách "rudých dnů" v kalendáři k sobě rád zval vybranou společnost z uměleckých kruhů. Zábava byla v plném proudu, hvězdy sovětského filmu za klavírního doprovodu pěly melodie ze Stalinovy oblíbené muzikálové komedie Volha, Volha, kterou znal celou nazpaměť. Nejraději měl scény, které napsal právě Nikolaj Erdman. Stalin najednou požádal jednoho ze svých oblíbených herců - Vasilije Kačalova, aby mu zarecitoval něco nového a zajímavého. Kačalov byl už opilý, a aniž si uvědomil, co činí, začal s talentem sobě vlastním a ironií recitovat Erdmanovy bajky. Zpočátku se všichni smáli, ale jejich tváře po chvíli znehybněly. Kačalov vycítil nevhodnost situace a při pohledu na Stalina, jehož oči byly zality žlučí, vystřízlivěl. Zmlkl, aniž bajku dorecitoval. Druhý den byl Erdman deportován na Sibiř a léta 1933-36 strávil v sibiřských městečkách Jenisejsk a Tomsk. Z dopisů, jež posílal přátelům, lze soudit, že v této nelehké situaci neztratil smysl pro humor ani přízeň ženských srdcí, na kterou si celoživotně nemohl stěžovat. Vyhnanství na Sibiři ovšem znamenalo satirikův konec. Erdman svým životním programem učinil bezkonfliktnost. Již nikdy nenapsal žádnou další bajku ani společenskou satiru, pomineme-li fragment nedokončené hry Hypnotizér, kterou ve vyhnanství načrtl. Ve větší společnosti od té doby nikdy nemluvil, jen pil a mlčel. Po odpykání trestu byl zbaven práva pobytu v Moskvě a v pěti dalších významných městech SSSR. Jelikož bez úzkého kontaktu s divadelním a filmovým prostředím, které jako scenárista a dramatik potřeboval, dost dobře nemohl tvořit, rozhodl se po dvou letech izolace k zoufalému činu. V prosinci 1938 napsal kajícný dopis adresovaný komisi pro zvláštní amnestie při Nejvyšším sovětu SSSR, v němž vyjádřil hlubokou lítost nad těžkým proviněním, kterého se napsáním několika antisovětsky zaměřených bajek lehkomyslně dopustil, a poníženě žádal, aby mu bylo umožněno svobodně žít a pracovat. Moc však k jeho prosbám zůstávala hluchá.
NÁVRAT DO MOSKVY
Když v roce 1941 začala Velká vlastenecká válka, Erdman, jehož jméno odráželo nepřátelský německý původ a z něhož navíc dosud nebyl sňat trest, nastoupil do speciálního "trestného praporu", aniž by měl právo na teplou uniformu a zbraň. Když se ve vážném zdravotním stavu (hrozícím amputací nohy) ocitl koncem roku v saratovské nemocnici, byl po několika týdnech demobilizován. Počátkem roku 1942 mu byl Berijou - šéfem tajné policie NKVD - na základě přímluv a osobních intervencí významných osobností sovětského uměleckého světa zrušen zákaz pobytu v Moskvě. Bez ohledu na existenční problémy, s nimiž se v tomto období potýkal, cítil se Erdman šťastný. Bytost, kterou od prvního okamžiku, co ji spatřil, zbožňoval, baletka jedné z významných moskevských scén, konečně opustila svého muže a po několikaletém utajovaném vztahu k Erdmanovi se stala jeho druhou ženou. Nutno podotknout, že jen málokterý z pamětníků uvedeného období se o této dámě Erdmanova srdce zmiňoval jinak než nelichotivě. Nejvíce jí všichni měli za zlé budování "dači", hloupé, nevkusné a nesmyslně nákladné stavby, která pohltila veškeré Erdmanovy honoráře a jejíž vyumělkovanost navíc nešla vůbec dohromady s rovnými a jasnými liniemi dramatikovy tvorby. Erdmanovy přátele žena popuzovala i svým výstředním chováním, bohémským způsobem života a tím, že na rozdíl od Erdmanovy první ženy neměla vzhledem ke své umělecké vytíženosti čas na péči o domácnost. Sama ve svých vzpomínkách na soužití s Erdmanem napsala, že celý její plat šel na vydržování kuchařky a úklid bytu. Uvědomíme-li si, že je řeč o Rusku padesátých let, lze se nad jejím konstatováním, že "žili nuzně", pousmát. Po dvanácti letech společného života se rozešli.
MLČENLIVÝ ERDMAN
Léta padesátá nepřinesla Erdmanovi jen ztroskotání citového vztahu, ale také věci pozitivní: období bylo především ve znamení umělcova návratu do společnosti. Ironií osudu roku 1951 obdržel snímek Smělí lidé, jehož scénář napsal společně s Volpinem (spolu vytvořili většinu filmových scénářů), nejvyšší kulturní ohodnocení - Stalinovu cenu. Tento dobrodružný - dalo by se říci až westernově pojatý - film o Velké vlastenecké válce vytvořený na státní zakázku přinesl Erdmanovi rovněž "čistou" občanskou legitimaci. V roce 1954 byl přijat zpět do řad Svazu sovětských spisovatelů. V průběhu padesátých a šedesátých let napsal mj. řadu scénářů ke kresleným filmům a filmovým pohádkám. A z první poloviny šedesátých let pochází Erdmanův scénář k Mrazíkovi (zfilmován roku 1964), jenž však v Rusku rozhodně nedosáhl takové popularity jako u nás. Snad je to tím, že ruský divák je na tento druh folklóru zvyklý a pohádka ve vlastním prostředí není tolik výjimečná. Od roku 1964 se stal Erdman neoficiálním členem umělecké rady avantgardního moskevského Divadla na Tagance, divadla, jemuž se příčily lež a ponižování, jež se odmítalo bát a svými inscenacemi velmi důrazně projevovalo nesouhlas se vším, v čem žilo. Zde se seznámil s mladým Vladimirem Vysockým, jenž patřil v poslední etapě Erdmanova života k úzkému okruhu jeho nejbližších přátel.
KONEC PŘÍBĚHU
Na Taganku chodil Erdman do posledních dnů, než ho opustily síly a zhoubná choroba definitivně ukončila jeho život. Erdmanův pohřeb byl krátký a tichý, smutečních hostů bylo jen pár. Ti, co si toho dne koupili Večerní Moskvu, se mohli dočíst, že umřel nějaký filmový scenárista. Psal se duben 1970. Přestože Erdman většinu svého života pracoval - a to velmi úspěšně - pro film (jako autor nebo spoluautor je podepsán pod scénáři více než dvou desítek filmů, z nichž nejeden se stal součástí "zlatého fondu" sovětské kinematografie), mnozí z jeho blízkých přátel ve svých vzpomínkách shodně tvrdí, že dramatikův vztah k tomuto druhu umění byl lhostejný, neboť filmy, k nimž psal scénáře, rozhodně nemohly uspokojit jeho neklidného tvůrčího ducha. Dívat se a vidět - to není jedno a totéž. Mnozí se dívají, ale nevidí. Erdman, jak výmluvně ukázal v Sebevrahovi, viděl, ale byl donucen si pohled zastřít. I kdybychom se smířili s tvrzením pamětníků, že práci pro film chápal jen jako způsob obživy, faktem zůstává, že nic na osobitém půvabu jeho scenáristické tvorby to neubralo.